Přechod Orlických hor
- – 3. října 2021
Statistika: cca 60 km, kolem 1.550 m výškově
- října 2021
Již potřetí se skupina členů Sportovního klubu vydala překonat další významné pohoří našich českých hor. Vyrazili jsme v pátek 1. října 2021 z Hlavního nádraží v Praze a sešlo se nás celkem 15. K našemu překvapení, ženy byly v přesile, k radosti přítomných mužů. Hned od začátku jsme to měli skutečně napínavé, protože ve vlaku chyběl zrovna náš vagon, na což jsme přišli trochu později, protože mezitím jsme se usídlili v jiném vagónu na stejných číslech sedadel. Když pak přicházeli ostatní spolucestující, začali nám vysvětlovat, že sedíme na jejich místech. Ve velké slávě jsme se tedy zvedli a šli hledat naše skutečná místa. Nakonec i když jsme pochodovali vlakem sem a tam, ocitli jsme se zpět na téměř totožných místech a nikdo nás již nechtěl přesazovat.
Po kulturní vložce pro celý vlak jsme se nechali vláčkem odvézt do Chocně. Vystoupili jsme a vydali se hledat navazující autobus. Naštěstí si naší velké bandy všimla všudypřítomná obyvatelka a požádala pana autobusáka, aby nás u nádraží nabral. Posléze jsme totiž zjistili, že by k nádraží vůbec nedojel, protože tam byla výluka. Ale po všech peripetiích s veřejnou dopravou, kdy jsme se autobusem dostali do Nového hrádku, jsme mohli vyrazit na cestu. Bylo před námi nějakých 16-17 km. A tak začalo naše putování po rozhlednách, vrcholcích hor, lesích, loukách a krásných cestách Orlických hor.
První místo, které jsme navštívili byla rozhledna Šibeník, ke které jsme se dostali Jiráskovou stezkou, jednalo se o šroubovitou rozhlednu a vzhledem k tomu, že jsme hned od začátku výpravy naráželi na samé dobré lidi, pán průvodce nám nahoře na rozhledně dokonce přednesl celé vyprávění o místech tohoto kraje. Zde jsme navíc zavzpomínali na jednu zásadní věc, a to Květiných 41 let u sboru.
Poté jsme pokračovali Jiráskovou cestou, a co kdo nechtěl, do cesty se nám připletl takový zajímavý pivovar s příznačným názvem Agent. No a tak se na především velitelkou (Květou, na doporučení pana Petra Tatíčka) daný rozkaz rozhodlo, že musíme ochutnat místní pivo. A že to bylo dobré rozhodnutí, jsme se záhy mohli přesvědčit na vlastní kůži. Nejen, že tam měli moc dobré pivo, ale taky jsme opět narazili na dobré lidi. A věřte tomu nebo ne, byli to hasiči. Hasiči z Královéhradeckého kraje v čele s Ivanem Křivdou, který je častým účastníkem našich závodů. Zastavili tady na kole, říkali, že lépe jsme zvolit nemohli, protože pivovar je tu v těchto končinách skutečně vyhlášený. Bylo to tak milé shledání, že jsme se tu prostě museli chvíli zdržet. Když jsme se s klukama vyfotili a rozloučili, vydali jsme se hledat něco dobrého k obědu do Olešnice. Po obědě jsme pokračovali přes Vrchmezí (k samotné hranici mezi Českem a Polskem), čímž jsme zdolali další rozhlednu, až na Šerlich na místo našeho ubytování – Masarykovu chatu. Byla to krásná horská chata, příjemné útočiště a dostali jsme i něco dobrého k večeři.
- října 2021
Druhý den jsme se po snídani sbalili, rozloučili s příjemným personálem a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství. A opět jsme začali rozhlednou. Jednalo se o rozhlednu s dřevěným obložením na Velké Deštné. Z Velké Deštné jsme sestupovali na Homoli na krásné turisticky přívětivé místo Pod Homolí v Kačenčině šenku. Bylo to místo připravené k samoobsluze s různými nápoji a dobrotami jako fidorkami, tatrankami apod. Místní potůček navíc všechny nápoje příjemně chladil. Děkujeme všem, kteří věří ostatním lidem a takovéto občerstvení s důvěrou, že vše bude zaplaceno, vybuduje. Po načerpání sil jsme vyrazili do posledních úseků. Potkali jsme mimo jiné i skupinku holek ze záchranky.
Vyměnili jsme pár rozumů a vyrazili na domluvenou schůzku s váženým členem klubu – naším bývalým předsedou klubu Jirkou Kotábem. Mezitím, než jsme na místo setkání dostavili, narazili jsme ještě na krásnou kapličku uprostřed lesů zvanou Kunštátská kaple. Krásné odpočinkové místo. Když jsme dorazili na Pěticestí a usedli na sedačky, dali si teplý nápoj, zaslechli jsme z lesa dětský zvonivý hlas Kotába juniora, jak slavnostně došlapuje velký krpál. Za ním se z lesa vynořil Jirka Kotáb a dojemné shledání na sebe nenechalo dlouho čekat.
Seděli jsme dlouho a vyprávěli, co a jak jsme prožili, ale čas byl neúprosný, a když jsme chtěli stihnout večeři dole na sjezdovce u lanovky, protože na našem ubytování se nevařilo, museli jsme vyrazit. Kotábovi nasedli na kolo a my vyrazili po svých. A že nás čekala zajímavá cesta. Šli jsme sjezdovkou dolů, každý dle svých možností si vybral buď modrou, červenou nebo černou a měli jsme se setkat v restauraci u lanovky. Ne všem se to úplně povedlo, a tak dvě holky z výpravy (nebudeme jmenovat, ale věřím, že u té jedné (mně) si to určitě domyslíte), trochu přešly určený cíl a došly až na zamluvené ubytování do soukromé chaty Horský pes (kousek nad Říčkami v Orlických horách).
Vzhledem k tomu, že bylo vyměněno několik telefonátů od zbylých členů, musely jsme se vrátit zpátky na jídlo a vyšlápnout si tak kus od chaty k lanovce. Aspoň jsme nepřišly o obrovské borůvkové knedlíky. Všichni už byli po jídle a v dobré náladě, když jsme dorazily. Dokonce zde vznikl základ následné diskotéky, kdy jsme si mnozí zatančili i oblíbený tanec makarenu.
Od lanovky jsme se pak postupně přesouvali na ubytování, kdy jedna část ještě navštívila známé v okolí Jirky Kotába, aby je potěšili svou přítomností. Na ubytování proběhlo také pár milých rozhovorů s majiteli ubytování, tak abychom si zcela vyjasnili určité nesrovnalosti a byl čistý vzduch, což se povedlo.
- Října 2021
Poslední den jsme se zase dobře nasnídali, sbalili, rozloučili a mohli vyrazit již směr odjezdové autobusové místo. Autobus na nás čekal kolem půl čtvrté odpoledne, tak jsme měli nějaký ten čas na zbylou část naplánovaného výletu. Jedním z nich byl Anenský vrch s další rozhlednou. Cestou jsme naráželi na různé typy bunkrů, které jsou pro tuto oblast typické. Nachází se zde totiž velký komplex bunkrů (pevnostní komplex) v čele s tvrzí, pevností Haničkou, který byl vybudován ve 30. letech 20. století k obraně Československa.
Naší cílovou destinací byla Rokytnice v Orlických horách, zde jsme náš výlet zakončili výborným jídlem (mimo jiné i zvěřinovými hody) v restauraci U Rampušáka (patron Orlických hor). K autobusu jsme se už jen z kopce dolů odkutáleli s nacpanými břichy a vítěznou náladou.
Řidič autobusu nás dovezl na vlakové nádraží v Ústí nad Orlicích, kde došlo snad k jedinému zklamání celého výletu. Na vlakovém nádraží jsme si nemohli dát ani jednu kávu, nebyl tam ani obchod a my jsme měli hodinu, než nám vlak měl dorazit. Část se nás proto rozhodla, že se vrátí do centra města a něco i ostatním koupí k pití. Jedinou otevřenou kavárnu jsme našli na náměstí.
Do Prahy jsme dorazili mezi 7 až 8 hodinou večerní, rozloučili se a ujížděli každý svým směrem domů. Všem moc děkujeme za to, že jste nám připravili nezapomenutelné zážitky, snížili nám humorem věk a byli prostě s námi.
Díky všem za organizaci, především Květě, Jirkovi a Zuzce ze Sportovního klubu pražských hasičů a také sponzorům, především České hasičské sportovní federaci. Níže se můžete pokochat krásnými vzpomínkami ve formě fotografií.
Členové výpravy:
Petr Tatíček
Květa Valentová
Jirka Musil
Jirka Klášterka
Milan Pacík
Veronika Klášterková
Hanka Lukasová
Martina Tejnorová
Zuzana Macková
Veronika Najmanová
Bára Beštová
Lenka Krejníková
Michal Plicka
Jirka Janovský
Petra Najmanová
